Tak už vím, co je Moon!
Článek se měl původně jmenovat „Čarodějnice!“, ale byla jsem napomenuta, abych se chovala slušně a myslela pozitivně. Ale copak to jde? Nejmíň rok jsem žila v domnění, že Moon je nějaký dárek, co dostanu! Prezent extra kvalit, když se na něj čeká takovou dobu. No nebudu vás už napínat – Moon je klíč k našim srdcím a dáreček to teda je.
Ale popořádku. Ještě včera to vypadalo nevinně. Co nevinně, vypadalo to dost slibně! Páníčkové mě naložili do auta, že jedu na pár dnů k babičce a dědovi (ano, to je tam, kde se hrají ty prima hry „nakrm si půjčeného pejska“ a „dělej si, co chceš“). Těšila jsem se. A to jsem neměla dělat. Děda Franta mi pořád říká, že se nemám na nic těšit.
Mělo mě to trknout. V autě s námi totiž jel velký oranžový koš – ten, ve kterém jsem se před lety transportovala z Košic. Jenže znáte to, když něco nechcete vidět, tak to prostě nevidíte. Přituhovat začalo druhý den večer. Všude kolem se pálily čarodějnice a jedna dorazila taky k nám… A dokonce přijela mým autem a s mými páníčky. Hlavou se mi honily dvě teorie: páníčkům se jí zželelo a zachránili ji z nějaké hranice, nebo jim ji někdo nenápadně podstrčil na pumpě, protože už to s ní v autě nemohl vydržet. Oboje mě sice lehce znepokojovalo, ale vůbec mě nenapadla varianta třetí. Ta správná.
Pak se na chvilku blýsklo na lepší časy. Všichni, kdo ji viděli, se nad ní tak rozplývali, že bylo jasné, že se jí někdo rád ujme a třeba nám za ni i něco zaplatí. Poslední kousek naděje mě ale opustil v momentě, kdy jsme se loučili s babičkou a dědou, šli do auta a ta mrňavá holka šla automaticky s námi. Za pár minut jsme byli doma. I s ní. Bez skrupulí vlezla do mého pelechu, narvala čumák do mé misky, zakousla se do mé hračky a mlsně vzhlédla k MÉ posteli! A víte, co je ještě o trochu horší než to, že mi leze do mých věcí? Že vlezla páníčkům do srdcí. A snaží se tam vecpat i mně. Sama se za sebe stydím, ale daří se jí to sakra dobře.
Závěrem nějaká fakta. Prcek je vlastním jménem Tusani Key to Heart. Narodila se – jako já – ve znamení ryb a říká se jí Moon. Teda já slyším Muňo, Můn, Mony, Monýno, Můňásek, Můnynka… Vymazlila ji pro nás babička Monika a je to moje vlastní krev. Její máma je totiž moje mladší ségra Chillka. Moonin táta je Cubo, Slovinec s nespoutanou duší a hlubokýma očima.
Suma sumárum, doma je nás o jednoho víc a já se musím začít dělit. I o tenhle web. ;-)
PS Fančo, to taky dáš. :-)
Letmé vyhodnocení po necelých 24 hodinách soužití: s Muňem je celkem prča, navíc jsem v poledne dostala granule, aby mi nebylo líto, že jí jen ona. Tak bych řekla, že to za nějakou tu díru na náušnici navíc stojí. Babičko Moniko, dědo Richarde – děkuju, že jste mi ji poslali. Asi by to neměla slyšet, ale je fakt dobrá.
Fotky z prvních společných hodin v galerii: